Daj-li, nebo nedaj-li?

Tak máme za sebou 28. říjen, svátek, při němž prezidenti pravidelně udělují a propůjčují státní řády. A ty řády často někdo odmítá. Tentokrát hudebník Vladimír Mišík.

Třikrát hurá, ozývá se „pražskou kavárnou“, která nemůže vystát prezidenta Zemana, z jehož rukou si měl písničkář tu medaili převzít.

Na druhou stranu zakladatel Divadla Semafor Jiří Suchý si na Hrad pro ocenění jde, ač jedním dechem dodává, že s nynější hlavou státu nesdílí politické názory. A už je internet plný toho, kdo z nich je větší formát. Jestli Suchému hanba a podobně.

Je to s prominutím prkotina. Kdo dostává tyhle státní řády? Umělci, sportovci či vědci za „reprezentaci“, případně policisté, vojáci, ale i civilové ze statečnost. Navrhují je nejrůznější sdružení a prezidentská kancelář z těchto návrhů už potom jen vybírá. Tak je rovnou zrušíme, protože každý z výše uvedených je za svoji práci více či méně náležitě oceňován standardní cestou?

Tak třeba Řád Bílého lva se uděluje od roku 1922 a byly jím vyznamenané takové osobnosti jako Benito Mussolini (1926), Fidel Castro (1972), Muammar Kaddáfí (1978) nebo Jásir Arafat (1989). Měli jej následně Josef Škvorecký, monarchové Juan Carlos I. či Alžběta II. nebo legendární pilot František Peřina odmítnou, aby se nedostali do takové společnosti?

Celý „spor“ se navíc dostává do zbytečně osobní roviny. Od Zemana si to nevezmem, od Klause bychom taky nechtěli, od Havla by to bylo super a ó jé, kéž by na Hradě seděl Karel Dobrotivý! To by se umělcům jistě líbilo.

Nehci a nebudu soudit ani Mišíka, ani Suchého za jejich rozhodnutí. Zcela totiž rozumím tomu, že Vladimír Mišík nemá potřebu třást si rukou se Zemanem, stejně jako že Jiří Suchý neumí uznání za svou práci odmítnout.

Nejvíc však rozumím Janu Švankmajerovi. Ten vyznamenání odmítl před dvěma lety. Ne kvůli politice, ne kvůli Klausovi. A zdůvodnil to takto: „Celý život jsem dodržoval určité zásady, mezi něž patří i nepřijímat žádné pocty nebo vyznamenání od státu. Proto jsem v roce 1989 odmítnul titul Zasloužilý umělec a v polovině devadesátých let nepřijal od francouzského státu insignie rytíře Řádu umění. Nevidím tedy důvod, proč bych se měl v tomto případě zachovat jinak. Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svojí tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu.

V souvislosti s tím mě pobavila anketa na Lidovky.cz. Je pro vás přijatelné odmítnout vyznámenání od prezidenta? ptá se, přičemž jedna z odpovědí zní – Ne, je to ocenění jménem státu. No, tak právě proto, že…

Daj-li, nebo nedaj-li?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *