Enko

Na světě je slavnostní, státně-výroční a zároveň nulté číslo nového deníku, který si nejdřív říkal Nový deník, a teď si zase říká Deník N.

Deník N chce někdy od příštího roku vydávat také tištěné noviny. Nulté číslo se sugestivní kresbou TGM na titulce a rozhovorem se stínovým prezidentem Kiskou uvnitř mělo být zjevně výkladní skříní nového média. Výsledná podoba, a teď mám na mysli výhradně podobu grafickou, je však nepřesvědčivá.

Jistě, je to redakce v záběhu, takže se dají pochopit a do jisté míry i omluvit přešlapy, jaký se povedl na straně 69 (kdo správně najde, má u mě bůra). Ale na přípravu speciálu snad byl dostatek času a mohla a měla mu být věnovaná důsledná pozornost.

Jenže grafická úprava speciálu ke stému výročí Československa zdálky volá: Nezájem!

V první řadě bohužel zaujme výběr fadních fotek a doprovodné grafiky. Text Jiřího Padevěta s titulkem Projev pro Vladislavský sál k 28. říjnu 2018 doprovází temný snímek… suprise, surprise… Vladislavského sálu a někam do prostoru umístěná „stovka stylizovaná do brýlí TGM“ hrdě označovaná jako „grafická glosa“. Grafická glosa, která potřebuje vysvětlující popisek, není grafická glosa.

Podobně nudné snímky zvolila redakce k avizovanému rozhovoru s Kiskou. Portrét na židli. Bílý flek aka fotka s rukama za hlavou. Portrét ve stoje. Hm. Dvojstrana rozhovoru s Michalem Stehlíkem je vším, jen ne potěchou pro oko.

Exemplárním příkladem na mediálních a grafických školách by se mohl stát rozhovor s Guyem Verhofstadtem, kde editor nejprve vyděsí čtenáře půlstránkovým portrétem vyhlášeného krasavce, aby na druhou stranu do záplavy písmenek zalomil zátiší s pravým profilem Jana Moláčka, nějakou paní rozpadajícím se Verhofstadtem v záplavě minerálek. Vážně věhlasný fotoreportér Hradilek nedonesl lepší snímky než tyto dva?

Mimochodem, rozpadlé fotky jsou asi poznávacím znamením Deníku N, protože mapka suchých oblastí z roku 1948 na straně 50 je zjevně čistě ilustrační, neboť zcela nečitelná.

Za všechnu podivnou a nedotaženou práci s infografikou zmiňme mapku na straně 18, kdy předválečné Československo je vyvedeno v sytě vínové barvě, zatímco to důležité – oblast Podkarpatské Rusi, odkud byla pořízená reportáž – se skví v několika odstínech šedi.

Jednou z graficky působivějších dvoustran je rozhovor s chemikem Petrem Slavíčkem (str. 58). Jenže fotka zalomená přes dvě strany funguje pouze ve dvou případech. Když je to skutečná panorama, tedy prostřední dvoulist (pak není celkem o čem), nebo když jsou aspoň noviny sešité. Pravidelný čtenář tištěných periodik už asi tuší zradu. (A samozřejmě jméno Slavíček se v popisku pod fotkou dělí uprostřed písmene „v“.)

Mimochodem skutečná panorama na stranách 36 a 37 toto v každých novinách exkluzivní místo trestuhodně graficky nevyužívá. Záměr? Náhoda? Nevědomost?

Sirotci a jiné fígle

Daleko horší je však nekoncepční sazečská práce s texty jako takovými. Takové odsazení prvního řádku odstavce je fenomén veskrze praktický v souvislé, dejme tomu knižní sazbě. Pokud budeme sázet noviny, možná nás napadne, že dojde k řadě případů, kde nový odstavec zdůrazňovat nemusíme.

(Nevím přesně, jak mají v Deníku N. rozdělenou práci grafici/sazeči a editoři, takže možná někoho osočuji neprávem. Budu tedy hovořit o blíže neurčené osobě, která stránky sází.)

Ten dotyčný správně pochopil, že na začátku článku každý vidí, že text začíná a odsazovat první řádek netřeba. Byť i toto pravidlo dostalo několik výjimek (str. 30, 40, 42, 54, 64, 68), kde se s odsazením prvního řádku dějou divy!

Obecně ale není nutné odsazovat první odstavec po mezititulku (které tu navíc jsou psané verzálkami, z jiného a nepatkového fontu a zarovnané na střed, tudíž rozbíjejí text víc než dostatečně), v případě rozhovorů, kde otázky jsou vytučněné a podobně.

Působí to jako samizdat „sázený“ na stroji a ne jako pilotní číslo hrdého a sebevědomého deníku. A v neposlední řadě to prostě čtenáře ruší.

Dále. Proč je úvodník Pavla Tomáška vysázený nejméně o bod větším písmem, díky čemuž se v textu tvoří „řeky“? Byl šéfredaktor líný připsat dvacet slov?

Proč médium, které celou svou kampaň stavělo na novinářských osobnostech, které angažovalo, podepisuje texty až na konci, což obzvlášť u článků na tři stránky působí nepatřičně a k autorům snad až neuctivě?

Proč v citátech zalomených do rozhovorů a jiných článků používá Deník N obráceně uvozovky?

Proč do důsledně černobílých textů a boxíků najednou na straně 12 vplují červeně číslované otázky? A proč jsou na straně 38 najednoi otázky číslované jiným stylem?

Tamtéž se zjeví i další nový prvek – dosud byly jednotlivé články opatřené perexy nebo začínaly po titulku hned textem. Zde, za polovinou vydání najednou máme podtitulek a vyvedený dokonce v barvě!

Práce s mezititulky je taky zajímavá. Působí víc jako zarážky kapitol než jako novinový prvek optického rozbití textu. Tu je sazeč narve přímo pod fotku, tam s nimi text článek začíná. Jendou jich je na straně pět, jindy na dvoustránce dva, ještě jindy třeba žádný…

Nejméně jednou se objeví „sirotek“ tedy poslední řádek odstavce na začátku nového sloupce. Několikrát je před mezititulkem prázdný řádek navíc. A další a další drobnosti. Vesměs chyby, jejichž náprava nic nestojí, jen trochu pozornosti.

Některé stránky (12, 35, 55) působí jako z úplně jiných novin. Celkově to prostě vypadá, že s tím, aby nulté číslo Deníku N vypadalo prostě dobře, si nikdo moc hlavu nelámal.

Nezbývá tedy než doufat, že redakce, kterou vedou muži, již v tištěných novinách novinách nepracovali třináct let, respektive nikdy, si do prvního skutečného čísla najde někoho, kdo dá jejímu tištěnému produktu nějaký jednotnější a aspoň trochu víc sexy „ksicht“.

Enko