Na cestách: Izrael 2017 (1. díl)

Do Izraele jsem se chtěl podívat už dlouho a nakonec to vyšlo tak, že bylo výhodné spojit naplánovanou cestu do Budapešti s levnými letenkami odtamtud do Tel Avivu. Bylo to náročné, hektické, ale co do cestovatelského zážitku to určitě stálo za to. A doufám, že jsem v jediném funkčním demokratickém státě na blízkém východě nebyl naposledy.

IMG_4019Cesta do Svaté země byla krušná především proto, že náš let z Budapešti byl naplánovaný na šestou hodinu ranní. Na Liszt Ferenc Airport (ano, i tady Maďaři – stejně jako u ulic a náměstí – dodržují pořadí příjmení a jméno; někdejší uvažovaný, všeobecně vysmívaný a nakonec nepoužitý název Prague Airport – Vaclav Havel by zde tedy možná získal pochopení) jsme se tedy potřebovali přepravit někdy v noci z pondělí na úterý.

Hotel jsme opustili krátce po poledni (ještě jednou velký dík personálu) a s vědomím, že toho mnoho nenaspíme, jsme se už nepouštěli do žádných větších akcí. Projeli jsme si historickou linku budapešťského metra, které se narozdí od dvou novějších a jedné vyloženě moderní neříká metro, ale podzemní dráha. Na její odvrácené straně, kousek před konečnou, jsme se prošli parkem Városliget, navštívili jednu z velkých tržnic v centru a konečně ulovili otevřenou poštu, kde šlo koupit známky.

Pavlína vhodila pohledy do čehosi, co umístěním i provedením připomínalo poštovní schránku, čímž se nad nimi zjevně zavřela voda. Nakonec došly za více než týden. A protože Maďarsko je náš postsocialistický souputník, nevíme, čí poštu vinit.

Už Hanč a Vrbata věděli, že v nejlepším je přespat. V našem případě to byla odletová hala budapešťského letiště oceněného jako nejlepší aeroport východní Evropy, jak se na Lisztovi neváhali pochlubit. Bůhví, za co se cena udílí. Brzkým ranním cestovatelům zdejší terminál 2 nedával příliš možností, kde složit hlavu, automat na kafe nefungoval, automat na cokoliv jiného neexistoval a v hale byla zima a hluk, neb noční odstávku letiště využili zdejší řemeslníci k opravám a úpravám.

Pro lety do Izraele se doporučuje dorazit nikoliv s dvouhodinovým, nýbrž se tříhodinovým předstihem, jak jsem se dočetl na cestovatelských stránkách. Balszerencse, smůla. Na bezpečnostní prohlídku nás celé rozlámané po čtyřhodinovém pokusu o usnutí pustili až ve čtyři ráno. Naštěstí vše probíhalo klidně. Na výstupní pasové kontrole po nahlášení, že mířím do Izraele, policista můj pas málem odhodil. Asi s vědomím, že pokud to bude nutné, proklepnou si mě řádně jeho židovští soudruzi.

Vítejte v Asii

Přijetí na mezinárodním letišti Bena Guriona (a pro mě první okamžik mimo Evropu) bylo poměrně vlídné. Po tříhodinovém letu jsme naklusali k hraniční kontrole. Pavlína šla první, byla mimo jiné dotázána, zda cestuje sama, načež jsem byl pokynem k policistově budce přivolán též. Předložil jsem svůj poměrně panenský pas, s nímž jsem dosud absolvoval jen krátký výlet do Paříže v době, kdy jsem měl propadlou občanku.

Tel Aviv působí jako levnější Dubaj. Blízkovýchodní kultura je tu znát, ale zároveň si nepřipadáte jako v hardcore Asii.
Tel Aviv působí jako levnější Dubaj. Blízkovýchodní kultura je tu znát, ale zároveň si nepřipadáte jako v hardcore Asii.

Po řadě vyčtených zkušeností a později osobně vyslechnuté historce o osmihodinovém prověřování, se tomu ani nechce věřit. Tuším, že jsem u toho okýnka řekl jedno slovo. „First time in Israel?“ „Yeah.“ Dobrovolně jsem úředníkovi popřál ještě hezký den a byli jsme vpuštěni na posvátnou půdu.

Z Letiště Bena Guriona do Tel Avivu jezdí přímý vlak, jízdenky lze koupit pohodlně v automatu a platit se dá kartou. To nás asi příliš ukolébalo, protože po výstupu na telavivské stanici HaHagana jsme se nechali vyplivnout za turnikety do teplého blízkovýchodního dne, aniž bychom si obstarali hotovost.

Jenže lístky na městské autobusy se kupují pouze u řidiče a samozřejmě cash. Došli jsme podchodem na správnou zastávku. Na úzkém schodišti vás trochu překvapí, když se prodíráte kolem chlapíka, z něhož se vyklube ochranka. A dojde vám, že to, oč se lehce otíráte, je samopal. Ale na všudypřítomné zbraně se dá rychle zvyknout.

Totiž, všudypřítomné. Ano, na ozbrojence narazíte na nádražích, v obchoďácích, v Jeruzalému mimo jiné i přímo v tramvaji, ale třeba několikačlenné hlídky s přilbami zavěšnými na opasku, které jsou běžné například pod Eiffellovkou, tady prakticky nepotkáte. Při vstupu na jeden z telavivských venkovních trhů jsme hlídači já ani moje taška nestáli za pohled. Holt bílý Evropan je tu naštěstí pořád hlavně za turistu.

Vojáků a vojaček na vycházce, tedy v uniformách, ale beze zbraní, tu však na každém kroku uvidíte celé houfy. Ve všech dopravních prostředcích, v nákupních střediscích, na ulicích. Existence povinné vojenské služby tu je prostě hodně zřetelná, ale žádné nebezpečí vlastně necítíte. Nebo aspoň já jsem necítil. Na bezpečnost se dbá, ale jako v zemi, jejíž všichni sousedi ji chtějí vymazat z mapy, jsem si připadal spíš v té Francii.

To už mě víc vyděsily všudypřítomné nápisy „danger of death“, jako kdyby člověk odbočující z hlavní ulice hned vstupoval do nějaké „no go“ zóny. Pak se ukázalo, že Izraelci tyhle cedule věší na každý sloup ekektrického vedení. Neučili se od Američanů?

Izrael je, nebojím se říct, evropsky vyhlížející zemí. Ale stejně bych na tomhle místě chtěl odprosit Maďary, u nichž jsem snad měl pocit, že jazyk je bariérou. Kam potřebujete autobusem odvézt, si najdete předem na telefonu. Ale fakt, že zastávky uvnitř ve voze jsou hlášené jen hebrejsky, slovem i písmem, a na sloupcích, které míjíte, je anglický přepis pouze někdy, vám trochu ubere na sebevědomí. Naštěstí jsou tu lidé ultramilí, rádi pomůžou, poradí a i tou angličtinou většinou vládnou minimálně obstojně. A až pak vám dojde – proč sis, blbče, zřizoval gigabajtový datový roaming? (V letadle zpátky do Budapešti koukám, že jsem pořád vyplácal jen 400 MB, a to jsem se moc neomezoval, na hotelu však byla funkční wifi.) Ano, klidně můžete svou cestu autobusem sledovat na mapě. A být tedy klidnější.

Hotovost, hotovost a ještě jednou hotovost

Jediná vyloženě nepříjemná věc je přístup k (evropským) platebním kartám. Ve většině obchodů či u vstupů do památek jedou striktně cash only (zlaté Maďarsko!), Pavlíninu kartu odmítli i v obchoďákovém McDonaldu (kam jsme zapadli na McFlurry) a já musel několikrát málem na kolenou prosit bankomat. Jednou jsem nuceně vybíral i z kreditky (moji debetní platební kartu ten hotelový bankomat pětkrát za sebou odmítl), a teď se bojím podívat na výpis, přeci jen je koncipovaná spíš pro přímé platby než výběry z pochybných bankomatů v exotické cizině.

Sranda byla taky s místní měnou, tedy s šekely. Nejen, že se mi v peněžence smíchaly s forinty a korunami, takže jsem nějakému prodavači suverénně vnucoval minci o hodnotě 100 HUF (necelých devět korun) místo 10 ILS (necelých sedmdesát), ale taky bylo potřeba se přeorientovat na jiné cenové hladiny.

Na izraelskou vlajku samozřejmě narazíte, ale zdaleka ne tak často, jako se věší vlajky ve Spojených státech.
Na izraelskou vlajku samozřejmě narazíte, ale zdaleka ne tak často, jako se věší vlajky ve Spojených státech.

Jednorázová jízda telavivským busem stojí šest šekelů (42 korun), pouliční kebab kolem šestnácti (110 korun), vstupné tu či onde kolem dvacky, tudíž do našich dvou stovek. Fakt změna oproti Maďarsku, kde si připadáte jako rozmařilý Rotschild. „Hodíme tam dva litry dýško a jdem.“ V budapešťském hotelu nám platbu za ubytování ukázali v eurech, ale i ve forintech, protože je to „much more fun“.

Celkově je v Izraeli dráž, pro Čechy určitě, ale ve skutečnosti je to asi tak na úrovni západoevropských zemí. Za hlavní jídlo v neluxusní restauraci dáte v přepočtu tři až čtyři stovky, pouliční fastfood pořídíte za stovku až dvě, jen ta zmrzlina nejde nikde pod stovku, což se vám většinou dát nechce. Ale pak si uvědomíte, jaké jsou asi v zemi, kde je začátkem března od dvaceti do třiceti stupňů, náklady na uchování mraženého zboží a rádi to akceptujete.

Kohoutková voda (zdravíme u Cuketků!) chutná v Tel Avivu líp než v některých pražských čtvrtích, balenou jsme kupovali jen výjimečně a k žádné Jošuově střevní pomstě nedošlo (tady mám poznámku, že to byl stav během zpátečního letu, ale ani po návratu do Prahy se nic neprojevilo).

Svůj první den v Izraeli jsme i vzhledem k přestálé štrece pojali jako odpočinkový. Projít se po pláži, smočit nohy ve vlnách, prozkoumat okolí, dát si falafel na jedné z hlavních ulic. Pavlína musela večer ještě pracovat, takže jsem nakoupil nějaké jídlo a víno ve večerce přes ulici a další túru městem jsme nechali na středu.

Následovat bude stará Jaffa, meziválečná architektura Tel Avivu apod.

Na cestách: Izrael 2017 (1. díl)