Vidlák ve velkoměstě. Tentokrát Vídeň

Co si budeme nalhávat, Praha je ve srovnání s jinýma metropolema taková velká vesnice. Tři linky metra, dvacítka tramvají… Takže třídenní výlet do rakouského hlavního města měl svoje kouzlo a byly i okamžiky, kdy jsem byl z něčeho dosti paf!

Ve Vídni jsem samozřejmě nebyl prvně. Poprvé jsem ji (lovím z paměti) navštívil coby capart na jakémski rodinném výletu, před pár lety na otočku pracovně a loni na McCartneyho koncertu, to jsme však nestihli víc než návštěvu stadionu a krátkou procházku k Prateru.

Ale už ta první (historicky vlastně nepříliš doložená) návštěva přináší stín pochybností, jak to vůbec bylo. Měl jsem za to, že jsme tam (stejně jako já teď) vyráželi s Bratislavy, bylo to jen na jeden den a účastnili se mimo jiné i moji na Slovensku usazení prarodiče. Jenže… mám jasně zafixované, že jsme tehdy Hundertwasserhaus obdivovali od řeky, což se nyní ukázalo, že byl asi omyl. Ach, ta paměť.

English? No, problem!

Takže nyní jsem v rámci dovolené strávil ve Vídni tři sychravé a chladné dny, ale stálo to rozhodně za to.

Nápis Lemonaid pobavil. Když jsem dotyčnou kavárnu míjel druhý den, inzerovali tuším charitea.

Předně musím říct, že navštívit zemi, jejíž mateřský jazyk neovládáte, je po někud nepraktické. Po příjezdu na Hauptbahnhof jsem nejprve dlouze vejral do mapy, abych pak na druhý pokus dojel metrem nejblíže ke svému hotelu. Další hodinu jsem bloudil kolem Stephansplatzu vydav se neomylně přesně opačným směrem.

S dalšími jízdami vídeňskou hromadnou dopravou už to bylo jen a jen lepší. Je docela přehledná a stačí odbourat jen nějaké ty pražákovy návyky. To jste třeba naučení, že tramvaj zastavuje čelem u zastávkového sloupku, ve Vídni ho však přejede asi o půlku soupravy. Přišlo mi to nejdřív divné, ale zase zevnitř dobře vidíte, na které zastávce právě jste.

Jinak se ale i v té dopravě člověk za chvíli zorientuje. Jen zase ta Němčina. Podíváte se, kde máte vystoupit, a za minutu, abyste se dívali znova, protože ten si název ne a ne zafixovat.

Příjemně mě překvapilo, že prakticky každý ve Vídni mluví bez problémů anglicky. Líp než já, ale to zas není takovej problém. Celkem bez rozdílu věku, v každé trafice, což myslím u nás pořád není pravidlem. Domluva tedy byla v pohodě. Snad jediný, kdo měl angličtinu spíš lámanou, byla jistá rumunská striptérka. No a do té „italské“ restaurace s vietnamskou obsluhou jsem koneckonců taky vlezl dobrovolně.

Založeno v roce 1996. Hahaha! Čecháčci, trapnost… Jo ono je to ve Vídni, ehm, ehm… tak nic.

Jistá velkolepost Vídně vás praští do očí okamžitě. Ulice širší, baráky větší, všechno jaksi nablýskanější než v Praze. Na druhou stranu musím uznat, že takové ty „čecháčkovské“ odsudky, jací jsme burani a jak se všude na Západě lidi lépe oblékají, jsou liché. Jak ve Vídni, tak později v Londýně jsem běžně potkával hezky a elegantně oblečené typy, stejně jako lidi nevábného vzhledu. Ta dělící čára byla vedená někdy generačně, někdy prostě odlišným stylem, stejně jako to známe v Česku. Běžecké boty u jedinců, kteří nikam neběží, nebyly v rakouské metropoli výjimkou. Lidi v sice padnoucích oblecích, ale s okopanými lakýrkami pak zas až podezřele často jezdili londýnskou podzemkou.

Nguyen, Ahmed, Kubiczek

Návštěva Albertiny, jeden z plánovaných vrcholů výletu, byla skvělá. Výstava současného umění se všemi těmi Bacony a Richtery mě příliš nebrala, ale to se dalo čekat. Expozice představující průřez dílem Joana Miróa je však výtečná.

Beware the Russians!

Proběhl jsem ji o něco rychleji, než jsem původně chtěl, neboť jsem výstavní sály sdílel s asi třemi školními nebo dokonce školkovými výpravami. Nadšení těch capartů pobíhajících po galerii se svými pracovními sešítky a dalšími omalovánkami bylo živelné až nakažlivé, ale já jsem se nekazit nechtěl nechat. Ale i tak, dojem perfektní a doporučuju k návštěvě. Výstava trvá ještě do 11. ledna 2015.

Neméně příjemná byla stálá expozice poskládaná z Batlinerovy kolekce. Název Od Moneta k Picassovi mluví za vše a skutečně, koho baví výtvarná moderna, přijde si tu na své. Najdeme tu i nějakého toho Kupku. Lidem angažovaným asi zhořknou obrazy ruských avantgardistů, neb jejich expozici zasponzorovala Gazprombank.

Vstupné do Albertiny je lidové, necelých 12 eur. Víc může člověk vykrvácet v přilehlém obchůdku nadupaném desítkami více či méně vkusných suvenýrů. Asi nejvíc mě dostaly psychodiagnostické podtácky. (Vždy na tebe dojde, Freude!)

Freude?!

Vídeň je, co jsem měl možnost pozorovat, silně multikulturní. Ale zdá se, že celkem nekonfliktním způsobem. Že jsou menšinami obsazené trhy a různé fastfoody v metru, to známe dobře. Narazíte na hlouček studentek přátelsky šprechtící s černošskou spolužačkou. Totéž v bleděžlutém se opakuje s mladým Vietnamcem. Na to, že jejich dědečkové ještě nadšeně hajlovali…

Ostatně, když potom jedete v jedno autobuse s celou třídou, je to tak půl na půl mezi Nguyeny a Ahmedy na jedné a Nowaky a Kubiczeky na druhé straně.

Metrem do polí

Možnost používat telefon i v tunelu metra vás nejspíš smíří i s tím, že se jedna z linek jmenuje U2. Pravda, pro nás roamingáře žádný velký odvaz, ale když zažijete, jak si někdo vyřizuje hovor z konečné na konečnou, přijdete si jak Neználek ve Slunečním městě!

Palladium na vídeňský způsob. Gasometer, někdejší plynárenská „věž“, uvnitř skrývá obchody či restaurace. Ten vedlejší patří bance a v dalším je i koncertní sál.

Svět je možná nejkrásnější ze hřbetu koně, ale periferie velkoměsta v chladném počasí se nejlépe poznávají zpoza okna nadzemky. I ve Vídni mají tu vychytávku, že linka má konečnou a ještě předkonečnou, což pražští rezidenti znají ve stanicích jako je Skalka nebo Smíchovské nádraží. Tenhle bizár jsem se rozhodl popatřit na vlastní oči, i vydal jsem se linkou U2 od stadionu do polí.

Já se tomu metru vysmívám, protože nemám rád toho irskýho dobrosera, ale všechna čest – kupříkladu vás doveze až k nemocnici, která od pohledu vypadá přívětivě. Tomuhle se brzo bude snažit konkurovat pražské áčko, jenže to vyjde jen napůl, protože vás vyplivne pořád jen u Motola.

Linka U2 jede i k Prateru nebo ke stadionu Ernsta Happela, toliko největšímu sportovnímu svatostánku v Rakousku, kde se s největší pravděpodobností hraje nějaký fotbal, ale já ho znám proto, že jsem tam před rokem a půl byl na koncertu Paula McCartneyho.

Jak dlouho tu je tahle značka? (Zaměřte se na auto vlevo nahoře!)

Mimochodem, Prater… Když jsme zabíjeli čas před koncertem, šli jsme se tam podívat. Šli jsme pěšky a po docela dlouhé tůře jakýmsi parkem jsme se dostali k nějakým atrakcím. Celou tu dobu mi přišlo, že taková umrněná matějská přece nemůže být slavný Prater! A taky, že asi ne. Nejspíš jsme se dostali do nějakého slabšího křídla, nebo co.

Taky kdybych věděl, že asi sto metrů od stadionu je stanice metra a další je hned u Prateru (a asi jeho hlavní části), mohli jsme si tehdy ušetřit hodinu času. Člověk se pořád učí.

Lifehack dopravní

Narazil jsem na tenhle problém už loni a teď jsem si to jen potvrdil. Nevím, zda je za tím ekonomická krize, neúcta k tradicím nebo jen malá poptávka, ale asi tak devadesát pět procent restaurací, které mají na menu Wiener Schnitzel ho nabízejí… tadá… z vepřovýho! Fakt nevím, čím to je.

Figlmüllerova specialita. Nešlo odolat.

Nakonec jsem však i já pojedl vepřový šnicl. U Figlmüllera nabízejí buď telecí, anebo vepřový, svůj vlastní sto let starý recept na řízek přes celý talíř. Byl levnější a bylo ho víc a byl tradiční jejich, tak jsem nechtěl urazit…

Tafelspitz od Plachutty budu muset vyzkoušet někdy příště. Podcenil jsem po gastronomický stránce přípravu a nestihl se do slavné restaurace včas objednat. Nu, nebyl jsem snad ve Vídni naposledy.

Ubytovaný jsem byl v malém penzionu v samotném centru Vídně. Vyměnil jsem cenu za komfort, takže jsem měl vlastní koupelnu, ale na záchod jsem musel na chodbu. S čím jsem nepočítal, byl fakt, že nefungoval výtah (penzion okupoval třetí a čtvrté patro činžáku, já bydlel v tom čtvrtém). Rakušanům slouží ke cti, že nabídli jako náhradu zdarma kafe a čaj po celý den v recepci (nevyužil jsem), o jisté blízkosti našich dvou národů svědčí skutečnost, že výtah nikdo za ty tři dny opravit nestihl. Mohl jsem tedy na vlastní kůži zažívat scénu ze seriálu The Big Bang Theory.

Stanice metra Rochusgasse. Můstek na vídeňský způsob.

Na zpáteční cestě jsem se dopustil drobného Lebenhacku. Protože se mi nechtělo znovu bloudit na hlavním nádraží (při odjezdu by to byl ještě větší opruz), očíhnul jsem si předem menší stanici Simmering, která byla po cestě. Pokud byste mířili do Vídně vlakem (ať z Bratislavy nebo Prahy), můžete směle vystoupit zde. Jedno nástupiště, dvě koleje, neztratil by se tu ani retardovaný (dojel jsem dobře, díky za optání!). Metro vás odsud odveze pohodlně do centra.

Omluvte příšernou kvalitu fotek z dosluhujícího telefonu.
Příště pár poznámek z Londýna.

Vidlák ve velkoměstě. Tentokrát Vídeň

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *